není vyjednávání zmařeno. Arielli a Scotto (2003) rozlišují následující fáze

verbálního konfliktu: 

* potvrzení vlastní pozice (odlišné od pozice protivníka);

* explicitní vyjádření neshody o obsahu / odmítnutí námitek / obviňo–

vání opoziční stranou;

* konflikt na úrovni metakomunikace (tj. dohady o tom, jak je co řečeno);

* slovní napadání a devalvace na osobní úrovni;

* brždění, znemožňování komunikace;

* přerušení komunikace, vypovězení ochoty dále komunikovat.

Tyto sekvence nemusí být vždy přítomny v tomto pořadí a některé mo–

hou chybět. Ve fázi deeskalace, uvolnění napětí, jsou často podnikány kro–

ky k obnovení určité minimální rovnováhy. Pokusy o její obnovení by ne–

měly mít charakter příkazu, mají–li se setkat u druhé strany s přijetím, ale

spíše charakter zdvořilé žádosti (např. „Věnoval byste nám laskavě pozor–

nost?“, „Mohli bychom pokračovat po přestávce?“ aj.). 

Ukončení verbálního konfliktu nemusí nutně znamenat jeho vyřešení.

Může být zakončen tím, že se jedna strana podvolí, zásahem třetí strany,

kompromisem, odložením na neurčito, odložením tím, že strany přejdou

k jinému tématu, a nebo v extrémním případě i absolutním přerušením ko–

munikace. V každém případě je třeba verbálním konfliktům věnovat pozor–

nost, protože jsou neodmyslitelnou složkou jakéhokoliv konfliktu. Mohou

dokonce působit pozitivně v tom smyslu, že se jejich prostřednictvím zne–

přátelené strany odreagují a nepřevádějí konflikt do neverbálních forem. 

Symboly a rituály

Protože je verbální stránka konfliktu velmi důležitá, je třeba věnovat po–

zornost rovněž symbolům, jež jsou vlastní jakékoliv komunikaci, té inter–

kulturní pak obzvlášť. Rozdíly v interpretaci symbolů proto mohou váž–

ným způsobem brzdit a komplikovat proces řešení konfliktu. Když

dojde k přerušení nějakých významných jednání, v tisku se často dočítáme,

že strany sporu (představitelé zúčastněných států/etnik/skupin) nebyli schop–

ni nalézt společný jazyk. Proto je velmi důležité, aby strany sporu našly mi–

nimum společných nebo alespoň shodně chápaných symbolů, což je zákla–

dem jakéhokoliv negociačního procesu.

Právě proto, že mají komunikační akty často silný symbolický náboj,

velmi ztěžují správnou interpretaci úmyslů mluvčího. Např. aktem síly

může komunikátor chtít něco obdržet přímo (zdroje, strategickou pozici),

130